Co kdybychom se přestali ptát, proč se dítě nechová "správně", a začali se ptát, co nám jeho mozek chce říct? Poslední dobou mě hodně zaměstnává jedna myšlenka.

Čím déle pracuji s dětmi, tím méně věřím na univerzální rady typu "musí se víc snažit", "potřebuje více disciplíny" nebo "musí si zvyknout". A tím více mě fascinuje lidský mozek.

Nedávno jsem poslouchala rozhovor s americkým psychiatrem a specialistou na zdraví mozku Dr. Danielem Amenem. Mnoho jeho myšlenek ve mně rezonovalo nejen jako v rodiči, ale především jako v člověku, který už více než 15 let pracuje s dětmi.

Jak se rodí jedinečnost

Jedna z věcí, která mě zaujala nejvíce, je fakt, že vývoj mozku nezačíná ve školce ani ve škole. Začíná dávno předtím.

Mozek dítěte ovlivňuje prostředí během těhotenství, kvalita spánku, výživa, pohyb, stres, bezpečí, vztahy i každodenní zkušenosti. A právě proto jsou děti tak rozdílné.

• Některé dítě přijde do skupiny a okamžitě se zapojí. Jiné potřebuje čas.

• Některé vydrží sedět a soustředit se dlouhé minuty. Jiné potřebuje pohyb.

• Některé miluje změny a nové podněty. Jiné se cítí bezpečně jen tehdy, když přesně ví, co ho čeká.

A víte co? To všechno je v pořádku.

Každý mozek je jiný

Ve společnosti stále často očekáváme, že všechny děti budou fungovat podobně. Že budou sedět stejně dlouho. Že budou reagovat stejně rychle. Že budou mít podobné sociální dovednosti.

Jenže moderní neurověda nám ukazuje něco jiného. Neexistuje jeden "správný" dětský mozek. Existuje obrovské množství individuálních rozdílů.

Různé cesty k učení a vnímání

• Některé děti jsou citlivější na hluk.

• Jiné potřebují více pohybu.

• Některé se učí skrze řeč.

• Jiné skrze pohyb, tvoření nebo vlastní zkušenost.

A právě proto věřím, že vzdělávání i práce s dětmi by měla být mnohem více založená na pozorování konkrétního dítěte než na snaze všechny děti přizpůsobit jednomu modelu.

Co nám dítě svým chováním říká?

Když dítě nedává pozor, často automaticky předpokládáme, že nechce spolupracovat. Když je neklidné, myslíme si, že zlobí. Když se vzteká, označíme ho za problémové.

Jenže co když nám tím dítě ve skutečnosti něco sděluje?

• Možná je přetížené.

• Možná je unavené.

• Možná je zahlcené podněty.

• Možná potřebuje pohyb.

• Možná se necítí bezpečně.

• Možná jen potřebuje, aby ho někdo skutečně viděl a pochopil.

Často se snažíme měnit chování dítěte. Méně často se snažíme pochopit příčinu.

ADHD není jen o pozornosti

Téma ADHD je mi osobně velmi blízké. A čím více o něm studuji, tím více si uvědomuji, kolik mýtů kolem něj stále existuje.

• ADHD není otázka lenosti.

• Není to nedostatek inteligence.

• A není to důsledek špatné výchovy.

Je to jiný způsob fungování mozku.

Mnoho dětí s ADHD je mimořádně kreativních, zvídavých a vnímavých. Současně ale mohou bojovat s organizací, regulací emocí, soustředěním nebo přechody mezi aktivitami.

To neznamená, že jsou rozbité. Znamená to, že potřebují prostředí, které respektuje způsob, jakým jejich mozek funguje.

Proč věřím v individuální práci s dítětem

Právě proto jsem v Braníčku vždy směřovala k malým skupinkám a individuálnímu přístupu. Některé děti ve skupině doslova rozkvetou. Jiné potřebují čas jeden na jednoho. Potřebují prostor, kde nemusí nic dokazovat. Kde nejsou porovnávány. Kde mohou být samy sebou.

Někdy si s dítětem povídáme. Někdy tvoříme. Někdy stavíme z LEGA. Někdy hrajeme deskové hry. Někdy běháme venku.

A někdy je největším úspěchem to, že se dítě po náročném dni konečně uvolní a cítí se přijaté. Právě hra je totiž přirozeným jazykem dítěte. A skrze hru často zjistíme mnohem více než při jakémkoliv zkoušení nebo testování.

Možná nepotřebujeme "opravovat" děti

Možná potřebujeme lépe porozumět jejich mozku. Možná potřebujeme méně nálepek a více zvědavosti. Méně posuzování a více pochopení. Méně tlaku a více bezpečí.

Protože když se dítě cítí bezpečně, viděné a přijímané, může začít růst.

A právě to je něco, co se snažíme každý den vytvářet v Braníčku. Prostor, kde děti nemusí být dokonalé. Jen mohou být samy sebou.

Zuzka